Hamry nad Sázavou

Historie obce

Někdy mezi lety 1357 až 1409, se na území dnešních Hamrů nad Sázavou, v poměrně hlubokém údolí řeky, která dala obci přívlastek, objevuje první železárna, hamr. Vše souvisí s nálezy železné rudy, která se v širším okolí začala těžit kolem roku 1300. Tehdy se už totiž těžba zdejšího stříbra nevyplácela a místní limolit, hnědel, krevel a ocelek má celkem dostatečných 20-30% železa. Aby mohla být v oblasti Hamrů nad Sázavou založena několikasetletá tradice výroby a zpracování železa, bylo však nutné ještě dvou dalších surovin – vápence a dřevěného uhlí. Ložiska vápence se našla brzy, okolní prales poskytl i dostatek kvalitního dřeva, a tak se zde v polovině 15. století setkáváme už se 4 železárnami – v části dodnes zvané Šlakhamry je to Flexlinův hamr, v Najdeku Václavův, v Dolních Hamrech hamr Fiklův a konečně v Hamrech Horních je to hamr Heršův.

Vlastním majitelem hamru ovšem samozřejmě nebyl hamerník zodpovědný za chod železárny, ale vrchnost. Tou byl v této oblasti žďárský cisterciácký klášter a na druhé, západní straně, páni z Ronova. A právě Čeněk z Ronova v roce 1409 zabírá 5 klášterních hamrů. To v praxi znamenalo, že hamerníci vyrábí železo pro něj a ne pro mnichy. Klášter se ovšem odvolal k soudu, ten mu vyhověl a ronovský uchvatitel musel pod hrozbou exkomuninace statky vrátit. Pro nás je tento soudní spor důležitý především proto, že se v příslušných dokumentech uvádějí jména železáren, a tím tak potvrzují jejich existenci.

Všechny železárny na území dnešních Hamrů nad Sázavou, občas úspěšné, občas s úspěchy menšími přežívají většinou nejpozději do přelomu 17. a 18. století. Hamerníci jsou poměrně často středem ekonomických zájmů šlechty či zámožnějšího měšťanstva, protože ti v nich a v jejich železárně vidí způsob, jak svému majetku přilepšit. Proto si šlechta často osobuje správu nad železárnami, měšťané hamry či jejich části i s pracujícími kupují. Postupem času se rozšiřují, stávají se z nich rozlehlé panské dvory, jakým byl například Frendlův statek v Horních Hamrech, popřípadě jsou základem zemědělské usedlosti. Souběžně však začíná upadat jejich význam jako železáren. Šlakhamerský hamr byl přestavěn na mlýn někdy kolem roku 1694, najdecký zaniká ještě před rokem 1600, Frendlův hamr kupuje v roce 1708 nejznámější žďárský opat Václav Vejmluva a na jeho základě buduje jeden z největších feudálních dvorů okolí, a konečně o fiklovském hamru v dnešních Dolních Hamrech se v prvním dvacetiletí 18. století již hovoří jako o dvoru, zemědělské usedlosti. (Mimochodem právě tento hamr je zajímavý tím, že v polovině 16. století zde nemá hlavní slovo hamerník, ale mistrová hamernice Kateřina, vdova po bývalém hamerníkovi Prokšovi.)

Avšak se soumrakem železáren se naopak do dějin začíná zapisovat vlastní vesnice. Její nejstarší částí je Najdek. Sídlo vzniká jako obec průmyslových dělníků u železáren, ale nejenom nich. V roce 1750 funguje v Najdeku výrobna cihel a dřevěného uhlí, pracují zde tři zedníci, tesaři, kožedělník a přadlena. Velmi rozšířené je tkalcovství, několik lidí se živí těžbou a zpracováním kamene. Kolem roku 1784 je v Najdeku 32 domů, v nich žije 39 rodin, což představuje celkem 209 lidí.

O něco později se rozrůstá i dvůr vzniklý z fiklovského hamru na území dnešních Dolních Hamrů. I ten po většinu času patří žďárským cisterciákům, patří k němu tzv. Leskovský dvůr, podle kterého se dodnes jmenuje místní část Leskovice. Leskovský dvůr se v archivních materiálech poprvé zmiňuje v roce 1635. Díky žďárskému opatovi V. Vejmluvovi a jeho koupi jak frendlovského, tak i fiklovského a leskovského dvora se začínají psát dějiny obce Hamry nad Sázavou. Kolem dvorů, které se v pronájmu sedláků úspěšně rozvíjejí, se začínají stavět nové domy, a tak se zde v roce 1787 setkáváme asi s dvacítkou rodin, které jsou celkem vázány 52 dny ruční roboty.

Dnešní místní část Najdek se společně se Šlakhamry rozvíjí jako samostatná obec až do druhé světové války. Tradice železa zdejším obyvatelům zůstala v krvi, na konci 18. století zde došlo ke zřízení drátoven a kovářských dílen. Ve vsi je mlýn i krčma, v roce 1802 je za peníze věnované všemi občany Najdeku odlit zvon “ku cti a chvále Boží od obce najdecké”. V okolí šlakhamerského statku se osada začíná rozrůstat ve 20. letech 19. století. Rytíř Josef z Kreuzinfeldu oblast obsazuje východočeskými evangelíky, kteří se svým vyznáním odlišují od Najdeku i Figlhamů. V roce 1832 se oblastí Žďárska přehnala jedna z posledních morových epidemií a té jenom v Najdeku podlehlo 28 lidí. V roce 1855 je v Najdeku postavena škola, do té doby probíhalo vyučování v pazderně. Velkým prokletím pro Najdek jsou na konci 19. století požáry, které úplně zlikvidují několik domů. V roce 1909 se začíná s přestavbou najdeckého mlýna na elektrárnu. V budoucnu to bude jedna z největších elektráren, která dodává energii do mnoha okolních obcí i do Žďáru. Podle kronik najdečtí obyvatel‚ pozorují v roce 1910 se zaujetím Halleyovu kometu, aktivně se zapojují do veřejného života (pořádá se velké množství divadelních představení), na fronty 1. světové války odchází v roce 1914 celkem 14 lidí. V průběhu válečného konfliktu se i v Najdeku pořádají nejrůznější sbírky na pomoc rakouským vojínům.

Po válce najdečtí obyvatelé vítají s nadšením vznik samostatné republiky, na počátku roku 1921 žije v Najdeku a Šlakhamrech 242 lidí v celkem 61 domech. V obci je velké množství kameníků (až 30) pracujících v blízkých lomech, ostatní obyvatelstvo se živí zemědělskou malovýrobou či pletením vlasových sítěk. V době první republiky se najdecké obyvatelstvo profiluje spíše pravicově, narozdíl od obyvatel Horních a Dolních Hamrů, kteří ve volbách svými hlasy podporují sociální demokraty a komunisty. V Najdeku vzniká chudobinec, nejdůležitějším zdrojem financí pro najdecké jsou stále lomy. V době hospodářské krize obyvatelé Najdeku i Hamrů získávají práci díky obrovskému polomu, který na podzim roku 1930 postihl okolní polesí. V roce 1933 se začíná stavět a v roce následujícím je dostavěna najdecká kaplička. S hrůzou se najdečtí dozvídají o mnichovských dohodách, pozdější mobilizace se dotkla celkem 21 muže. V roce 1939 se tak začíná stavět nová železnice z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu do Tišňova a pro stavbu ve zdejším úseku byl vybrán právě kámen z najdeckých lomů.

Horní a Dolní Hamry se vyvíjely nezávisle na Najdeku. I zde se přežene hladomor v roce 1832, který pokosí téměř 3 desítky lidí. V roce 1866 se zde utáboří pruské vojsko a v roce 1867 se Dolní a Horní Hamry oddělují od Najdeku a vzniká samostatná obec. Roku 1871 je postavena zdejší kaplička, o 7 let později jeden z monumentů obce, kamenný most přes řeku Sázavu. Stavební ruch neutichá ani v roce 1897, kdy se začíná stavět železnice spojující Německý Brod se Žďárem, prvnímu vlaku hamerští mávají už příští rok. V témže roce (1898) je také založen Sbor dobrovolných hasičů, jehož tradice je tedy již více než staletá .

V roce 1900 žije ve Flighamrech (to je původní úřední název pro Dolní Hamry) celkem 423 obyvatel. Do první světové války odchází celkem 76 mužů, někteří z nich později působí i v legiích. Na památku padlých je ihned po válce postaven pod bývalým leskovským dvorem pomník. V roce 1926 otevřel Družstevní spolek Vzájemnost – Včela v Dolních Hamrech prodejnu, kde se prodává dodnes. Polom z roku 1930 přinesl práci a zanechal po sobě i lesní železnici a pilu, obojí v polesí Roudeň. Podle odhadů polom způsobil v lese až 80% škody. V roce 1931 pracuje v lesích asi 60 lidí, kromě místních jde většinou o Rusíny a Slováky. Dřevo se likvidovalo obtížně a pomalu, proto žďárský velkostatek v roce 1932 zahájil pokus pálením dřeva v milířích. Avšak neúspěšně.

V době II. světové války působí i v Hamrech organizace Národní souručenství, členství je považováno za projev češství. Stejně pročeské je i místní četnictvo, v okolních lesích působí i několik partyzánských skupin. V době války také končí najdecká kronika. Staví se železniční trať a osvobození se Hamry dočkávají v noci z 9. na 10. května. I v Hamrech vítězí ve volbách roku 1946 komunisté a na pomník hrdinům 1. světové války jsou vepsána další jména. Po únorovém puči 1948 se také v Hamrech násilně vytvářejí zemědělská družstva, i když s velkými problémy. V budovatelském nadšení se však daří postavit místní rozhlas, hřiště, jsou opraveny silnice a škola. Staví se také budova místního národního výboru, a hlavně místní kino, které nahrazuje kino pojízdné, které do Hamrů zavítalo pouze občas. Už v prvním roce promítání (1952) jej navštívilo více než 10 000 diváků. V roce 1953 je zahájen provoz na nové železniční trati a kronikáři si neustále stěžují na špatnou práci násilně vytvořeného JZD. V Najdeku je dokončen vodovod, náročnou prací dobrovolníků byl v roce 1958 dokončen i vodovod pro celou vesnici. V obci se objevují první televizory (u nich se schází i desítky lidí), je zřízena autobusová doprava do Žďáru, lidé se baví na tanečních zábavách a zakládají různé zájmové spolky, už z dob první republiky funguje místní knihovna. V roce 1965 se narodila 1000. občanka Hamrů a připravuje se stavba velkého kulturního domu. Ta s vypětím všech sil pokračuje i přes rok 1968 a je dokončena v roce 1975. Po několik let funguje nejenom jako kulturní centrum obce, ale i širokého okolí. Poslední taneční zábava se v něm uskutečnila v roce 1993, od té doby funguje především jako sklad. Jsou také postaveny nové objekty JZD a dva bytové domy pro jeho zaměstnance. V roce 1978 Hamry postihla tragédie, když při výbuchy mlýnu na dřevní moučku (na místě bývalé elektrárny) přišli o život 4 lidé. V roce 1980 je za kulturním domem dokončena nová mateřská škola, v osmdesátých letech v Hamrech místní organizace Svazarmu pořádá přebory České republiky v závodě terénních motocyklů. Rok 1989 znamená pro Hamry především skutečnost, že přestává být místní částí Žďáru nad Sázavou a po referendu v roce 1990 se stává samostatnou obcí. Devadesátá léta jsou v investiční výstavbě zaměřeny především na plynofikaci celé obce, která je definitivně dokončena v roce 1998. Obec se otvírá turistickému ruchu jak otevřením soukromého penziónu, tak i vybudováním vyhlídkové turistické trasy v jejím okolí, která nese název Hamerský vycházkový okruh.

Hamry nad Sázavou okres Žďár nad Sázavou

1572 obyvatel; 545-570 m n/m. ; 1 km od okresního města Žďár nad Sázavou

Místní názvy jednotlivých částí obce Horní Hamry, Dolní Hamry, Najdek a Šlakhamry jsou odvozeny také od zpracování železa Hamry a od nálezů železné rudy (Neue Decke).Přízvisko dostala obec od řeky Sázavy.

Železárny byly zrušeny na přelomu 17./18.století, poněvadž byly v blízkosti otevřeny kamenolomy.
Zde našli místní muži opět novou práci.
V letech 1897-98 se stavěla ne okraji obce první železnice z Havlíčkova (původně Německého) Brodu do Žďáru nad Sázavou. První vlak zde jel 21.XII.1898.
V roce 1939 se tu začala stavět nová, dvoukolejná železnice Havlíčkův Brod-Brno.První vlak na nové moderní trati jel 20.XII.1953.
Při těchto stavbách našlo hodně lidí přímo i nepřímo (v lomech) práci.
Velký polom, který přišel v roce 1930 zaměstnal též velké množství místních i přespolních.

V letech 1970 – 1975 se v obci staví velký kulturní dům, který byl dokončen začátkem roku 1975.
Od dubna 1975 je obec přičleněna jako integrovaná část k okresnímu městu Žďár nad Sázavou.
Od 1.7.1990 je obec Hamry nad Sázavou na základě referenda občanů opět samostatná s vlastní správou.

Obec Hamry nad Sázavou se otevírá turistickému ruchu , nabízí pěkný 15 km dlouhý„Hamerský vycházkový okruh“, který návštěvníky provede po pamětihodnostech i pěkných přírodních koutech v okolí obce.
Těšíme se na každého návštěvníka , který přichází s otevřeným srdcem a pochopením pro krásnou přírodu.

Popis znaku :Ve zlatém štítě šikmo položená kamenická palice přeložená hamernickým želízkem, oba nástroje černé a hnědými topůrky.

Pamětihodnosti: Tři kapličky, tři Boží muka, čtrnáct kamenných křížů, v části Šlakhamry starý Brdíčkův mlýn kde byl původně hamr.

Současnost: Počet obyvatel je 1572 k datu 1.1.2018.
Starosta Ing. František Porubský, místostarosta Hubert Křesťan,
Zastupitelstvo má 15 členů.
Rada je 5ti členná.
Kronikář Lenka Stehlíková.
Osobnosti :
Ladislav Vajgert 1905-1968,malíř pokojů i obrazů ,vydal knihu povídek „Z vody a pryskyřice“v roce 1946.
Václav Vašek 1915-1995 , jeden z posledních kameníků , autor románu „Opožděný umíráček „ vyšlo v roce 1940.
Ladislav Simajchl 1922 ,kněz a regionální autor ,sesbíral a vydal
„Ozvěny lidových pověstí ze žďárských hor“1988.Vydal stručnou Historii Fryšavy 1988 a řadu publikací s náboženskou a pedagogickou náplní.
Karel Dvořák fotbalista mistr Evropy do 23 let 1972 a mistr republiky se Zbrojovkou Brno 1978.
„Dějiny Hamrů nad Sázavou“vydal Luděk Lopour1997, 2 vydání 2003.

Významné firmy : Čerpací stanice pohonných hmot OMV.
1.Žďárská plynařská s.r.o
Truhlárna Kybek s.r.o
KOVO Benc.

Tolik krásných korálků v okolí Hamrů nad Sázavou

V těsné blízkosti okresního města Žďáru nad Sázavou najdete obec Hamry nad Sázavou. Cizí turista se zde zpočátku jen těžko orientuje. Kdysi samostatné dědiny Dolní Hamry, Horní Hamry, Najdek a Šlakhamry srostly v zajímavý propletenec, takže cizí příchozí nemá šanci najít původní hranice. Všechny tyto části vznikly z bývalých hamrů. Na místě Dolních Hamrů stával před rokem 1407 Mikulášův hamr /později známý jako Fiklův/. V dnešních Horních Hamrech stával před rokem 1407 hamr Heršovský, později Frendlův. Ve Šlakhamrech se zase připomíná hamerník Hanuš v roce 1453. Jen o rok mladší je zpráva op hamru v Najdeku, který byl asi totožný s hamrem Václavovým, jenž je zapsán také ve žďárském urbáři z roku 1407. Na místě těchto železářských podniků vznikají osady až od 18. století. V nich bývaly tvrze, hospodářské dvory a mlýny. Všechny čtyři obce /resp. osady/ byly sloučeny v jednu velkou obec v roce 1954. Hamry tak získaly svým způsobem městský charakter v tom smyslu, že se tu všichni občané už ani neznají. Přesvědčily mě o tom dvě Hameračky, které se v roce 1993 poznaly v Innsbrucku a divily se, že žijí ve stejné obci. O rok později jsem byl stejné události v Londýně.

Co ovšem tíží vlastivědného badatele, může být lhostejné turistovi. Toho nezajímají hranice osad, neboť kráčí za krásami vlasti. A těch najde v blízkosti Hamrů nad Sázavou pořádnou přehršli.

Údolí Sázavy vás lesem zavede k monumentální přírodní stavbě – Rozštípené skále. Jedná se o chráněný geomorfologický útvar, jenž vznikl zřejmě vlivem eroze. Podle jiných teorií se nedá vyloučit ani zemětřesení, které v těchto místech řádilo počátkem srpna 1328. Právě tehdy byly zničeny stříbrné doly na nedalekém Peperku. Pověst samozřejmě vypráví o čertovi, který prohrál sázku a vztekle tu mrštil obrovským skaliskem. Když však procházíte hlubokou skalní rozsedlinou, připadáte si jak v nejkrásnější přírodní bráně, kde můžete častokrát spatřit i horolezce při výstupu na její vrchol. V tomto krásném údolí se vyskytuje i vzácná rostlina měsíčnice vytrvalá. Pokud se dostanete vzhůru kolem dlouhého skalního masívu, přes železniční trať ocitnete se tak za chvilku na opravdovém Konci světa. Jmenuje se tak místo nad Šlakhamrami, které zdobí závora, figurína celníka a patřičný nápis. Nedaleko opravdu vedla zemská hranice mezi Čechami a Moravou. Ještě mnohem později procházela těmito místy hranice dietrichštejnského panství a právě po ní zůstal na okraji lesíka hraniční kámen nesoucí na sobě dva dietrichštejnské nože. Žlutá turistická značka vás dále vede vzhůru lesem až na Peperek /675m/, kde se kdysi těžila stříbrná ruda. I na zdejších kamenech měl podle pověsti ďábel zanechat své otisky. Na vrcholovém skalisku skutečně otisky jsou! Jedná se o obrys žehličky, nůžek a klubka nití. Snad prý jsou podpisem krejčího, jenž se tu měl ukrývat koncem třicetileté války. Událost snad mohla souviset se zabitím švédského důstojníka v blízké Velké Losenici, odkud také pocházel rod Karla Havlíčka Borovského.

Další procházka zavede zájemce k jezírku Vápenice. Dříve se zde opravdu pálilo vápno. Těžká ztichlá hladina a stísněný lesní klid tu tvoří kulisy pro tragický příběh. Podle pověsti vzniklo jezírko ze slz komtesy Bohunky. Ta v něm utonula i se svým milým, když ji lakotný otec nutil do sňatku s o odpudivým hrabětem.

I celý zbytek Hamerského okruhu je bohatou pastvou pro oči a balzámem pro duši. Jako by se tu spousta krásných korálků navlékla na poctivý venkovský náhrdelník. Právě proto se sem dost často řada turistů vrací.

V samotných Hamrech je možné najít také mnoho zajímavostí. Přímo uprostřed obce stojí před obecním úřadem Boží muka z roku 1680 od Petra Pavla Svobody z Najdeku /zemřel asi r. 1717/. Podobných skvostů zručného kameníka, který pocházel z hamernického rodu na najdecké rychtě lze najít v okolních obcích mnoho a jeden přímo v Najdeku. U železniční trati jsou poslední zbytky bývalé tvrze v Najdeku. Najdecký mlynář zase vystavěl v roce 1909 první vodní elektrárnu, která zásobovala po více než deset let dnešní Žďár nad Sázavou elektřinou. V Horních Hamrech se částečně zachovala bývalá renesanční tvrz /čp. 2/. V Dolních Hamrech stojí ze pozornost kamenný most přes řeku Sázavu z roku 1878 a kaplička.

Po zániku železářského řemesla našel uplatnění zdejší kvalitní stavební kámen. Zdejší kameníci vytvořili četné kříže a muka. Kámen z lomu Štenice byl použit na stavbu železnice Žďár – Křižanov – Tišnov. Jedním z posledních zdejších kameníků byl Václav Vašek /1915-1995/, autor románu „Opožděný umíráček“. Jiný zdejší rodák Ladislav Vajgert /1905-1968/ vydal knihu „Z vody a pryskyřice“, v níž vystupují skutečné postavy z Hamrů. V Hamrech se narodil i farář Ladislav Simajchl /1922/, autor řady pedagogických a náboženských knih /“Manželství v záběhu“, „Láska pod lupou“, „Život z víry“ atd./. V Hamrech vyrostl i Karel Dvořák, známý fotbalový reprezentant a mistr Evropy do 23 let.

Hamerský vycházkový okruh

Některé naše obce byly obdarovány pěkným přírodním prostředím a okolím.
Jednou z takových obcí je i naše obec Hamry nad Sázavou, ležící těsně západně od okresního města Žďáru nad Sázavou. Čím je toto okolí pěkné? Jde o krajinně přírodní ráz charakteristický
pro Českomoravskou Vysočinu, o tvarově mírně stoupající či klesající stráně pokryté většinou lesy, ale i loukami a polnostmi. Jde o hlavní tok řeky Sázavy v jejím bystrém horní části a jejími potočními přítoky, které protékají velkým počtem rybníků s tak hezkými názvy jako Rýznarka, Mikšovec, Dívka, Hlubočák, Jedlovák a pod. Dále jde o dva pozoruhodné skalní útvary Peperek a Rozštípená skála (cvičná Skála horolezců), jeden opuštěný romantický lom se zajímavým označením Štenice.
Tři krásné výhledy, východně na kopce nad Novým Městem na Moravě (Harusuv kopec, Tři Studně) další východní výhled na město Žďár nad Sázavou a západně z vrchu Peperek na Přibyslav, Havlíčkovu Borovou a Havlíčkův Brod.

Rozhodli jsme se v tomto přírodním prostředí vytyčit a označkovat okružní vycházkovou trasu
„Hamerský vycházkový okruh“ kolem vlastní obce v délce 15 km a tím umožnit i cizím, když jsou na dovolené, nebo na výletě ve žďárském prostředí, aby se mohli potěšit touto nenáročnou, ale poutavě různorodou vycházkovou trasou.
Celou je možné projet i na kole. V zimě , pokud je dostatek sněhu, na běžkách.
Podle vlastní volby si může každý kdekoliv začít i skončit, jít jedním nebo druhým směrem.
Podle času, tělesného stavu a osobního zájmu .

Dále na okruhu leží 12 rybníků, jeden původní starý hamr(Brdíčkův mlýn), můžete se zastavit na „Konci světa“, na hranici mezi Čechami a Moravou, zde je starorakouská hraniční strážní budka s působivou figurínou strážce hranice. O dvou skalních útvarech, lomu a výhledech je zmínka v prvním odstavci. Polovina trasy vede v krásných lesích.
Dvakrát křížíme řeku Sázavu a žel. trať Brno-Havlíčkův Brod.
V okolních lesích je ideální terén pro houbaře.
Posázavská cyklostezka ze Žďáru nad Sázavou do obce Davle vede přes naší obec a bude navazovat na náš hamerský vycházkový okruh.

Obec Hamry nad Sázavou má spojení se světem i po železnici, leží na trati Havlíčkův Brod – Brno.
Máme velice dobré autobusové spojení z okresního města Žďár nad Sázavou.
Jedna autobusová linka, Žďár nad Sáz.-Šlakhamry projíždí přes celou naší obec, na této trase je v obci šest autobusových zastávek a končí v místní části Šlakhamry .
Druhá autobusová linka je na trase Žďár n.Sáz.-Přibyslav. Jeden spoj tam a zpět jede i do krajského města Jihlavy a pokračuje do hlavního města Prahy.

V naší obci se již nenacházejí prodejny potravin, jsou zde dvě restaurace – Restaurant na Ranči a penzion Najdek (www.pensionsholemar.cz).V penzionu Najdek je možné sehnat velmi kvalitní ubytování .

Budeme velice rádi , když navštívíte okolí naší obce i obec Hamry nad Sázavou.

Vedení obce Hamry nad Sázavou

Šlakhamr – historie objektu (Brdíčkův mlýn)

Archívní materiály

Počátky železářství na Žďársku jsou svázány s kolonizací krajiny na pomezí Čech a Moravy v pramenné oblasti Sázavy cisterciáckým klášterem ve Žďáře nad Sázavou. Ke kolonizační činnosti došlo v polovině 13. století (druhé založení kláštera v roce 1256), případně v obdobích těsně následujících.

Jako každý jiný nově založený cisterciácký klášter, tak i žďárské opatství mělo své kultivační poslání při využívání přírodního bohatství darovaného území hraničního hvozdu se vsí Žďárem. Na Žďársku v době založení opatství i později byli cisterciáci šiřiteli nových názorů na rozvoj hospodářství: zemědělství a rybářství, ale též železářství a sklářství. Pomezní hvozd byl ohromnou zásobárnou dřeva, byl tu dostatek železných rud, křemene a vodní energie. V tomto období došlo patrně k založení několika hamrů, které jsou však listinně zmíněny až v polovině 14. století. Jedním z těchto hamrů je tak řečený Šlakhamr, který je v pramenech spojován se jménem Niklase Flexlina, rychtáře v Německém Brodě, nájemcem zmíněného hamru. Současně existovaly další hamru v blízkém Najdeku (tzv. Václavův hamr) v Dolních Hamrech (Fiklův hamr) a Horních Hamrech (Frendlův hamr). Jména původních provozovatelů či nájemců hamrů se udržela dodnes. Další hamr byl v provozu v blízké Sázavě, k němuž později, v 17. století, přibyl v téže osadě další. Pro 14. století je doložen i hamr v Polničce a v samotném Žďáře (Hamrmýl – Svoboda 1937). Blízko Šlakhamru, asi 500 m po toku řeky Sázavy byl patrně další hamr, jehož zbytky zmizely beze stopy pod navážkami nové železniční trati Brno – Havlíčkův Brod. V louce na levém břehu řeky, jejíž řečiště bylo přeloženo a zregulováno, aby ustoupilo mohutnému násypu tělesa dráhy, je dosud patrný částečně zachovaný náhon. Při tomto hamru byly během stavby dráhy odkryty dvě železářské kusové pece (ještě na katastru obce Hamry).

Vznik hamrů souvisí jednak s využíváním energie řeky Sázavy, jednak s exploatací polymetalického ložiska těženého na úbočí kopce Peperku, který tvoří výškovou dominantu okolí (675 m. n. m.) a leží uprostřed oblasti v níž hamry vznikly. Po hřbetě Peperku probíhala stará zemská hranice a zároveň hranice klášterního panství. Na české straně vznikly hamry ve Velké Losenici, Pořežíně a Ronově. Snad teprve později bylo těženo malé ložisko železné rudy u zaniklé středověké osady Babín, cirka 5 km jihovýchodně od Peperku (původně Bergwerk). Tato lokalita se nachází asi 1km západně vsi Budeč, která by mohla být ztotožněna s „Budes“, při níž měly být doly na železnou rudu někdy mezi léty 1325 až 1360 (Kořán 1946). Dalším ložiskem zmíněným v pramenech jsou stařiny při staré silnici z Velké Losenice do Sázavy, blízko zaniklé vsi Milíkovice (původně snad hornické osady). Na samém konci 16.století byly tyto stařiny porostlé vzrostlým lesem (podle zprávy Lazara Erckera) a souvisely s blízkým Peperkem. Tamní ložisko bývá označováno jako polymetalické. Doly na Peperku měly být zničeny při zemětřesení, k němuž došlo v roce 1324 (Svoboda 1938).

Dalším významným pramenem pro dějiny železářství na Žďársku jsou Městské knihy přibyslavské (I,II z let 1441-1554). Do nich se povinně prováděly zápisy právní povahy mezi mistry hamerníky usedlými na panství přibyslavském a ronovském, o hamrech, jejich provozu a veškerých majetkových změnách.Zároveň bylo stanoveno, že hamerští mistři mají napříště brát pivo a potraviny výlučně z Přibyslavi. Práva hamerníků pracujících na zmíněných panstvích byla stanovena roku 1480 majitelem panství Viktorinem knížetem Minsterberským zvláštním privilegiem,které stanovilo trojí soudní instanci. Byly jimi zvláštní hamernický soud v Přibyslavi, druhou instancí městský soud tamtéž, a posléze poslední, vrchnostenský soud v Polné. Viktorinovou snahou bylo zřejmé hospodářské a právní připoutání hamernických mistrů pod svou svrchovanost, ale zároveň byly stanoveny podmínky vzájemných vztahů mezi hamerníky navzájem a mezi jejich dodavateli. V knihách nejsou zápisy před rokem 1441. Neúplné jsou také zprávy o některých hamrech a hamernících z panství žďárského kláštera z let, kdy se žďárských hamrů zmocnili sousední feudálové. (Kořán 1946). Písemný materiál z fondů cisterciáckých klášterů je uložen ve Státním archívu v Litoměřicích a nebyl prozatím badatelsky využit (Kovář 1978).

Pro vlastní činnost Šlakhamru v období 14. – 17.století se dochovalo pouze několik údajů. Tak je roku 1410 mezi škůdci kláštera, kteří neodváděli klášteru patřičné platy zmiňován i Nicolaus, řečený Flexl, rychtář v Německém Brodě a nájemce hamru. Podle listiny z roku 1357 dostával hamr od pozemkové vrchnosti zadarmo stavební dříví, ovšem za dřevo pro výrobu dřevěného uhlí (palivo) a za železnou rudu musel nájemce platit. Nájem v roce 1453 činil 1 kopu českých grošů (60). Roku 1453 prodal Beneš, opat žďárský, Hanušovi ze Šlaghamru pustou ves Babín. Roku 1485 je jako majitel uváděn hamerník Zikmund. K roku 1564 je majitelem Zikl ze Šlakhamrů, v létech 1539 a 1615 pak hamerník Petr. Při prodeji žďárského panství roku 1638 Maxmiliánovi z Ditrichštejna je v soupisu majetku zmíněn také Šlakhamr. Ještě roku 1650 je zmiňován Jiřík Šlakhamerský jako majitel hamru. Léta 1665 je v blízké Sázavě uváděn Petr ze Šlakhamru, který pro nemožnost obživy ze své živnosti zběhl (Půža 1914). Pro pozdější období již není hamr zmiňován, vždy jen grunt, či tvrz s mlýnem (1694, 1742).

Činnost mlýna, jako takového skončila před druhou světovou válkou. Po dobu protektorátu mlýn pouze šrotoval a k pohonu zařízení sloužil stacionerní spalovací motor Slavia. V padesátých létech polnosti a ostatní pozemky ve vlastnictví rodiny Brdíčků (kromě parcely mlýna a předzahrádky přešly do užívání místního JZD). Poslední mlynář a hospodář na statku tragicky zahynul při svážení úrody.Jako dědici usedlosti zůstali syn Jan Brdíčko, který byl invalida, zatím co jeho matka byla dlouhá léta těžce nemocná, takže oba dožili v sociálních ústavech. Technické muzeum v Brně zakoupilo roku 1976 od původních majitelů objekt, který původně zamýšlelo využít k vybudování expozice mlynářství v typickém malém podhorském mlýně. V době prodeje byla již paní Brdíčková více jak půl roku v ústavu sociální péče, stejně jako její nemocný syn Jan. Před tím měli o mlýn zájem další osoby. Byl to jednak majitel rekreační chaty vzniklé přestavbou původního bělidla, které odedávna k hospodářství náleželo, pan Ing. Vítek, dále skupina Plavci. Finanční nabídka TMB byla pro původní majitele výhodnější, navíc tehdejší MNV v Hamrech nad Sázavou nabídku TMB podpořil, takže byla akceptována. TMB provedlo zaměření objektu a objednalo studii využití a projekt statického zajištění objektu. Po vyčištění značně zanedbaného objektu byly opraveny střechy hospodářského traktu a zhotoveno nové vodní kolo na svrchní vodu (podle dokumentace z roku 1931) sekerníky ze Skryjí na Tišnovsku. Později po přehodnocení situace a hodnoty částečně dochovaných technologických zařízení, spolu se skutečností, že mlýn vznikl využitím staršího hamru pracujícího po staletí v tradiční železářské oblasti, bylo rozhodnuto jinak. Po domluvě s OVM ve Žďáru bylo navrženo využití objektu pro restituování hamru a bylo bezprostředně přikročeno k získání hamerského zařízení. To bylo zakoupeno od J. Zíky, majitele bývalého hamru v Podhůří u Nepomuku a po několika letech převezeno na Šlakhamr. Tím se veškerá činnost TMB na delší dobu vyčerpala. Byly prováděny pouze nejnutnější údržbářské práce, spolu s důkladným vyčištěním objektu. O úpravu a údržbu objektu se velmi zasloužil správce objektu, místní občan pan Vladimír Rosecký, který svoji funkci vykonával do své smrti v roce 1986. Po té jej nahradil jeho syn Jiří Rosecký, který v létech 1992 až 1996 vybudoval prakticky na prodloužení náhonu malou vodní elektrárnu. Rekonstrukci a využití objektu nepříznivě ovlivnilo zdlouhavé soudní řízení, které po několikaletých průtazích (1993 – 1998) zamítlo nároky restituentky J. Trojanové (pravnučky poslední majitelky) na objekt jako neoprávněné.

V roce 2011 správce památky Technické muzeum v Brně v objektu otevřelo expozici věnovanou hamernictví – zpracovávání železné rudy na Žďársku, dřevařství a bydlení z doby posledních majitelů mlynářů Brdíčků.

Hmotné doklady

Počátkem osmdesátých let byly podniknuty výzkumné sondy menšího rozsahu na nádvoří mlýna, které sice narazily na zbytky kamenného zdiva kladeného na hlínu, ale neprokázaly přímo existenci hamru na tomto místě. Stejně tak vyklizení mlýnice a odstranění navážek z její podlahy neprokázalo, že hamr existoval v těchto místech – i když pro jeho existenci mluvily archivní doklady (Svoboda 1947). Pestrá směsice keramiky z 13. až 20. století dokazovala kontinuitu osídlení, množství strusky také svědčilo o existenci blízkého hamru a železářské pece – přímý důkaz však chyběl. Archivní materiály uváděly, že v druhé polovině 17. století se zde již nevyrábělo železo – objekt byl přestavěn na mlýn (Kreps 1970).

Nové poznatky přinesl výkop pro uložení elektrického kabele, který byl realizována na jaře roku 1986. Drážka o hloubce cca 120 cm protnula terén od západní obvodní zdi areálu v blízkosti tzv. pazderny, dnes přestavěné na rekreační chalupu.O tomto objektu mluví F. Svoboda jako o „tvrzce“ či „na tvrzce“, která měla být součástí mlýna. Název tvrz se užíval pro obytná stavení hamrů v okolí (např. Pořežín Najdek, Žďár). Podobného typu jsou objekty při bývalých hamrech v Sázavě (horní hamr) a také vlastní mlýn ve Šlakhamrech. Při tak zvané tvrzce byly prý nalezeny základy nějaké stavby a vrstvy popela, s pražským grošem Karla IV. (Svoboda 1937). Výkop sledoval nejprve pravý břeh kanálu vycházejícího z mlýna, obcházel pazdernu a loukou se přímočaře napojil na komunikaci, kterou sleduje obloukem přes kopec a pole tak, aby přes můstek překročil železniční trať v úseku Hamry – Sázava a připojil se na energetickou síť ve Šlakhamrech (místní část Hamrů nad Sázavou). Již necelých 10 metrů od obvodní zdi areálu mlýna protnul výkop asi 8m širokou a skoro 50 cm mocnou vrstvu uhlíků a mouru, která byla vystřídána asi 5m širokou vrstvou železářských strusek dosahující mocnosti více jak 1m. V prodloužení ohybu náhonu byla vrstva valounů a jílu s pískem vyplňující bývalý náhon hamru směřující kolmo podél východní stěny pazderny k okraji svahu. Dále byla prokopána asi 10m široká vrstva strusek vyplňující celý průřez výkopu. V ní byl nalezen stříbrný penízek datovaný k roku 1650 (trojník, Slezsko – Těšín). Dále byl při dně výkopu v louce nalezen deformovaný železný nástroj (snad krojidlo). Množství strusek, poloha zasypaného náhonu kolmo směřujícího k řece a jeho další korespondence s dnešním náhonem, jakož i klenutý sklípek pod strání, kde byl při hranici lesa zřetelný původní průběh náhonu, přesvědčivě dokazuje, že právě zde stával jeden z původních hamrů vzniklých na panství cisterciáckého kláštera nejpozději již v 14. století. Hamr byl v činnosti po několik století, o čemž svědčí pávě ono množství železářských strusek. Lze se domnívat, že jde právě o onen v pramenech uváděný Šlakhamr, někdy jako Šlaghamr, či Šnakhamr.

Současný stav

Areál Brdičkova mlýna leží na pravém břehu řeky Sázavy pod severní údolní strání. U její paty je veden mlýnský náhon, který je v areálu mlýna krytý a pokračuje do řeky. Severní stranu areálu tvoří zděná obytná budova s mlýnicí, ke které přiléhá krytá lednice. Na protilehlé jižní straně stojí zděná hospodářská budova. Celý areál je uzavřen na západě krytou kolnou a cihelnou zdí na straně východní. Samostatně stojí budova bývalého bělidla a sklep.

Areál mlýna navazuje na starou místní hamerskou a později mlýnskou tradici. V dochovaných objektech však nelze prokázat stavební části starší než z 19.století s výjimkou několika fragmentů: části profilovaného ostění, uloženého původně pod podlahou mlýnice a obdobného fragmentu (zřejmě z renesančního okna), zabudovaného jako parapetní část jednoho ze sklepních okének v budově mlýna. Další části starších ostění jsou porůznu užity ve zdivu, avšak otočeny tak, že nelze posoudit jejich profilaci. Na starší původ částí budovy mlýna ukazují některé nepravidelnosti ve zdivu mlýnice, které jsou nejlépe vysvětlitelné jako důsledek ponechání a zapojení úseků staršího zdiva, které se v interiéru projevuje odlišnou tloušťkou (Škabrada 1991).

Historické fotografie