Betonové sochy v okolí
Socha Mamuta
Socha Mamuta se nachází na trase Hamerského vycházkového okruhu, v blízkosti Rozštípené skály.
Pokud dojedete k penzionu Najdek a dáte se po lávce přes řeku Sázavu a půjdete stále rovně do lesa, bezpečně dojdete k Mamutovi.
(GPS: 49°34´3.000“N, 15°52´51.779“E)
Socha Koně
Socha koně, který se snaží vytáhnout vůz z vody, se nachází na odbočce k penzionu „Na Ranči“.
Sochu nechal vybudovat majitel restaurace a Ranče pan Jan Štefáček. Sochu vytvořil pan Michal Olšiak.
(GPS: 49°33´44.676“N, 15°54´25.236“E)
Socha Mamlase
Sochu Mamlase naleznete, když se od sochy Hamroně vydáte po Hamerském vycházkovém okruhu směrem dále od obce. Nedaleko se nachází žďárský Starý Dvůr. Jedná se o první sochu Michala Olšiaka, kterou vytvořil v roce 2005. Z místa je také krásný výhled na Zelenou horu.
(GPS: 49°34´36.516“N, 15°55´8.616“E)
Socha Hamroně
Socha „Hamroně“ se nachází na Hamerském vycházkovém okruhu. Půjdete li od Benzinové čerpací stanice doprava směrem do Hamrů nad Sázavou již zdálky jej uvidíte. Sochu nechala vybudovat obec Hamry nad Sázavou. Sochu vytvořil pan Michal Olšiak v říjnu roku 2007.
Je to takové abstraktní pojetí šneka a žáby v jednom. Dlouho jsme přemýšleli jak toto dílo nazvat. Chtěli jsme něco k názvu obce a pak přišel nápad: „HAMROŇ“! Ten se líbil i autorovi Michalovi, a tak tedy zde máme našeho Hamroně, který vítá všechny návštěvníky naší obce, kteří k nám přicházejí v dobrém úmyslu od Žďáru nad Sázavou. Je to takový náš strážce. Pokusili jsme se k němu vymyslet zrovna tak abstraktní bajku, která by se časem mohla stát pověstí. Její znění naleznete na konci této stránky.
(GPS: 49°34´1.812“N, 15°54´49.644“E)
Podrobný popis Hamerského vycházkového okruhu včetně mapy naleznete zde.
Pověst o Hamroňovi
Kdysi dávno, už by ty roky snad ani nikdo nespočítal, žil tady u Vápenice zvláštní tvor. Kde se vzal, nikdo neví. Jedni říkali, že přilezl až odněkud z Afriky, kde je podobných tvorů víc, jiní jim na to ale často opáčili, že v Africe je teplo, a tak by tady asi takový tvor přežít nemohl a umřel by na nachlazení a že je odněkud ze Sibiře a dostal se sem s nějakým ruským kozákem, co chtěl potlouct Napoleóna. Buď jak buď, žil tady.
Byl to tvor zvláštní. Lidí se nejdřív hodně stranil, vyhýbal se jim a s funěním utekl do pralesního houští, sotva je slyšel. A když ho přeci jenom někdo zahlédl, tak uviděl tak nanejvýš ty veliký oči, jak na něho zvědavě a přitom se strachem koukají.
Tvor, pak se mu začalo říkat Hamroň, protože u těch Hamrů se nejčastěji objevoval, po sobě největší stopu nechával v zimě. Nikdo totiž neměl tak veliký nohy, nebo to jsou ruce – čert ví – jako on. Ani po nich snad nechodil, spíš se po nich plazil jako nějaký had, nebo šnek nebo nějaké podobné zvíře. A právě to plazení bylo na počátku celé téhle povídačky.
Tehdá byla zima. Ale zase ne tak tuhá, aby všechno zamrzlo půlmetrovým ledem. Hamroň si to tak šinul lesem, a protože byl už sníh, nepoznal, že led na rybníku Dívka je tak slaboučký, že by neudržel snad ani vrabčáka. A on si to tím svým šinutím zamířil rovnou přes tu Dívku, jak spěchal zpátky z pole do lesa. A víme, co se muselo stát.
Najednou se ozval křach a pak žbluňk a milý okatý Hamroň se propadl pod led. Cákal se ve studený, úplně ledový vodě, až to slyšely děti, co si o kus dál za kopcem stavěli sněhuláka. Nad slunce je jasnější, že jak se něco takového stane, tak kluci neváhají a metou se podívat, co se stalo.
Vedl je nějaký Jaroušek … no ono mu bylo už skoro patnáct, tak mu říkejme raději Jarda. Když doběhly k Dívce, a že jich bylo hejno – myslím, že osm, nezaváhaly ani na chviličku a hned že Hamroňovi pomohou. Ono o lidech z Hamrů se vždycky říkalo, že mají srdce na pravém místě. Za chvilku našly někde dlouhý klacek a tím dosáhly až k tomu topícímu se nebožákovi.
Hamroň se posledními zbytky sil zachytil a ta partička dětí ho silou největší z vody vytáhla. Ale na břehu to už bylo doslova boží dopuštění. Tvor, co pobral něco ze šneka a něco z jiných zvířat, se chvěl jako nevím co a úpěl a vzdychal … prostě mrzl. A největší zima mu byla na ruce.
Ono si to vemte: když máte malé ruce a máte je prokřehlé až na kost, je to hrůza… ta zima pod nehty … A teď Hamroň ruce jako stůl, nehty jako židličky, to je pak zima, že se ani nedá popsat.
Jarda i ostatní děti to viděly a i když jimi trochu lomcoval strach, přeci jenom jim té polozmrzlé mokré hromádky smutku bylo líto. A tak Jarda vymyslel, že když si každý z nich sedne na jeden prst a pěkně se na něm zavrní, tak by to snad mohlo pomoci a hlavně zahřát. Naštěstí měl Hamroň jenom osm prstů a tak si každý našel ten svůj, ten nejmenší zbyl na Jeníčka, protože jeho prdelka byl tak akorát.
Hamroň byl radostí bez sebe. Už si myslel, že snad zmrzne a ono ho zatím hřálo teplíčko! Na koncích prstů, kde to zebe až na kost! Byl dojetím bez sebe a už už se mu v obrovských očích objevovaly slzy…
No a tak parta malých kluků z Hamrů zachránila velikého Hamroňe.
A když je někdo zachráněný velký, tak se taky dokáže královsky odměnit. Nejenom to, že kluky pak odvezl domů, ale dal si takový slib: bude pomáhat všem, kdo v lesích mezi Hamrami a Žďárem budou bloudit, nedopustí, aby se někdo ztratil a vůbec bude vždycky po ruce, když to bude nutné. A jak řekl, tak se stalo.
Od té doby nikdy nikdo nezabloudil. Vždycky se jakoby zázrakem objevila nějaká cestička, kterou se mohl pocestný vydat, svým mohutným tělem v zimě prošlapával cesty ve sněhu a obrovskýma očima dohlížel na to, aby se nedělo nic zlého, co by lidem z okolí mohlo buď jen trochu ublížit. Prostě všem zdejším a všem, kteří tudy v dobrém procházeli, pomáhal.
Lidé ho za to měli rádi, i když byl k vidění jenom zřídka. Věděli však, že tam někde v lesích žije tvor, na kterého se mohou v tom nejhorším případě vždycky spolehnout a tak mu do lesa na různá místa nosili často dárky a jídlo.
(Autor: Luděk Lopour)